pondělí 12. září 2016

Jo Nesbo: The Son (Syn)

Někdy s nechutí odkládám povinnosti, které jsou mi nepříjemné, ale málokdy se mi stane, že se mi takhle moc nechce do psaní článku. A paradoxně proto, že se mi přečtená kniha strašně líbila. Znáte to, když třeba vidíte skvělý film a pak se vás někdo zeptá, o čem to je, nebo, co je na něm nejlepší? Najednou vás ovládne pocit, že vůbec nevíte, kterou část popsat a zdůraznit, a máte pocit, že na to, abyste danou věc popsali, prostě nemáte. Přesně to zažívám teď. Po půl měsíci stráveném nad anglickým výtiskem knihy The Son od svého oblíbeného norského autora Jo Nesba tu sedím, zírám na ten zohýbaný a čtením poznamenaný paperback, a přesto, že jsem si při čtení dělala pečlivě poznámky jako vždycky, nevím odkud začít.
Když bych měla shrnout předchozí knihy, které jsem od Nesba četla a recenzovala, každá byla něčím unikátní, a přesto jsou si něčím neopomenutelně podobné. Kriminální povaha Nesbovo příběhů a jeho styl psaní jsou jeho poznávací značkou, která zůstává, ať jde o sérii o Harrym Holeovi nebo o jinou tvorbu.
Pořád trvám na tom, že Nesbo si svou popularitu zaslouží, naopak vzhledem k tomu, jak píše, mi přijde ještě nedoceněný. V době, kdy můžou mít obrovský fanklub takové kraviny jako je Padesát odstínů šedi (omlouvám se za to, že jsem vám otevřela oči), by si podle mě Jo Nesbo zasloužil minimálně Nobelovu cenu za literaturu.
Teď samozřejmě přeháním, nicméně jeho psaní je vážně skvělé a za tím si stojím. Jo Nesbo má nejenom skvělé nápady a důkladně zpracované příběhy. Rovněž má osobitý styl psaní, který se vyznačuje například charakteristickými popisy, kdy scény zachycuje takovým způsobem, že dává čtenáři samotnému prostor k odhalení dalšího děje. A v neposlední řadě si zkoumavější čtenáři mohou všimnout, že autor do svých příběhů vkládá i symbolismus. Velkou váhu přikládá hlavně norskému hlavnímu městu. Většina jeho příběhů se v Oslu alespoň částečně odehrává a autor mu evidentně přikládá značnou důležitost.
 Konkrétně v the Son se objevil ještě jeden symbol, a to duhové kuličky, která má nejspíše symbolizovat samotného Sonnyho, hlavní postavu knihy. Alespoň mně to tak přišlo, ale samozřejmě je možné, že je za tím jen moje fantazie.
Ale co se týče Sonnyho, podobnost s duhovou kuličkou je u něj asi to nejméně důležité. Tato hlavní postava se totiž, na rozdíl od předchozích, které Nesbo vytvořil, zdá být tak nějak magická. Už z prvních stran knihy se dozvíme, že Sonny má mít podle všeho léčivé ruce a schopnost snímat z lidí jejich hříchy. Čtenáři, kteří Nesba znají se nejspíše nad tímto popisem ani nepozastaví a berou to jen jako nadsázku, protože Nesbo není ten typ autora, který by do svých knih zahrnoval nadpřirozené prvky. V tomto případě měl ale zřejmě autor v úmyslu sdělit něco více. Bohužel se musím přiznat, že mi to není úplně jasné. Možná se snažil nás přesvědčit, že zlo mohou konat i dobří lidé. Sonnyho popisuje jako by byl naprosto nevinný, čistý a téměř svatý. Kvůli všem těmto zmínkám a Sonnyho dětsky modrým očím se mu skoro povedlo přesvědčit mě, že jeho hříchy jsou omluvitelné.
O tom by se ale dalo dlouze diskutovat. Když totiž Sonnyho potkáváme poprvé, je vězněm v přísně střeženém vězení Staten v Oslu. Skoro nemluví a mezi vězni má pověst zpovědníka. Jeho trest se neustále prodlužuje, protože po dohodách se zkorumpovanou policií a advokáty se přiznává k dalším a dalším zločinům a bere na sebe vinu různých vysoce postavených lidí. Na ničem kromě heroinu mu nezáleží. To ovšem platí jen dokud se nedozví, že jeho otec, bývalý policista, nebyl zkorumpovaný, jak si Sonny dvanáct let myslel, ale byl zavražděný mafií. V tu chvíli Sonny přestane brát drogy, probere se z několikaletého transu a vytyčí si nový životní cíl. Krvavou pomstu.
Kromě sympatického Sonnyho tu máme samozřejmě i další hlavní postavy, kterým prostřednictvím vyprávění ve třetí osobě nahlédneme do životů. Jednou z nich je například Simon Kefas, bývalý přítel Sonnyho otce, a zároveň detektiv, který ho má chytit a přivést zpět do rukou zákona. Simon je velice zkušený ve své profesi, ale dříve měl velké problémy se sázením. Poznamenaný tíhou minulých rozhodnutí usiluje především o to, aby vrátil zrak své milované.
Příběhy sympatického mladého kriminálníka i ostříleného detektiva se protínají a rozchází po celou dobu a vytváří tak napínavý příběh plný různých nebezpečných situací, do nichž se tito dva hrdinové nezávisle na sobě dostávají. Pašované střelné zbraně a drogy, chov krvelačných psů, obchod s bílým masem, korupce na nejvyšších postech a hon za nemilosrdnou spravedlností. Zaručuji vám, že se od těchto řádků jen tak neodlepíte.
To už je o této skvělé knize nejspíše všechno, co si můžu dovolit napsat, aniž bych vám prozradila něco zásadního. A poslední věc k této recenzi, nad kterou jsem málem vypotila duši, je, že si tento anglický paperback o 645 stranách můžete pořídit například na Englishbooks.cz. Pokud jste Syna již četli, napište mi vaše názory do komentářů, ráda si je přečtu.

"We don't punish people because they are evil, but because they make bad choices, choices that are bad for the herd."


RV: Englishbooks.cz