pondělí 12. září 2016

Jo Nesbo: The Son (Syn)

Někdy s nechutí odkládám povinnosti, které jsou mi nepříjemné, ale málokdy se mi stane, že se mi takhle moc nechce do psaní článku. A paradoxně proto, že se mi přečtená kniha strašně líbila. Znáte to, když třeba vidíte skvělý film a pak se vás někdo zeptá, o čem to je, nebo, co je na něm nejlepší? Najednou vás ovládne pocit, že vůbec nevíte, kterou část popsat a zdůraznit, a máte pocit, že na to, abyste danou věc popsali, prostě nemáte. Přesně to zažívám teď. Po půl měsíci stráveném nad anglickým výtiskem knihy The Son od svého oblíbeného norského autora Jo Nesba tu sedím, zírám na ten zohýbaný a čtením poznamenaný paperback, a přesto, že jsem si při čtení dělala pečlivě poznámky jako vždycky, nevím odkud začít.
Když bych měla shrnout předchozí knihy, které jsem od Nesba četla a recenzovala, každá byla něčím unikátní, a přesto jsou si něčím neopomenutelně podobné. Kriminální povaha Nesbovo příběhů a jeho styl psaní jsou jeho poznávací značkou, která zůstává, ať jde o sérii o Harrym Holeovi nebo o jinou tvorbu.

středa 7. září 2016

Chuck Palahniuk: Neviditelné nestvůry

První kniha z tvorby Chucka Palahniuka, kterou jsem si přečetla, ve mně zanechala silné dojmy. Sice mě mrzí, že jsem po ní sáhla v poměrně nevhodnou dobu, kdy jsem na ni nebyla správně naladěná, nicméně i tak jsem dokázala ocenit její kvalitu.
I vy, kterým jeho jméno nic neříká, určitě poznáte alespoň název Klub rváčů, který nese film inspirovaný Palahniukovo stejnojmennou knihou. Nemusím proto ani příliš zdůrazňovat, jak dlouhou dobu už tento autor píše, a i když není zrovna jeden z nejproduktivnějších spisovatelů, vybudoval si celkem značný kult fanoušků. Má totiž svůj velice osobitý styl vyprávění, který když si oblíbíte, nebudete ho mít nikdy dost.